Filip Martínek

Jsou věci mezi nebem a zemí, které nikdy lidstvo nikdy nepřestanou udivovat. Mezi ně rozhodně patří různorodost chrápání mojí drahé babičky.

Obvykle, když jdeme s Terezkou spát do chaty, babička se probudí a mi tak máme reálnou šanci usnout dříve než ona a vyhnout se tak zvukům, které… jsou jako vystřižené z Exorcisty.

Včera jsme to štěstí neměli. Koukali jsme na Hanibala zrození a – tady trochu odbočím: představte si, že bychom koukali na takové Paranormal aktivity. Myslím, že bychom nespali ani já, ani sestra. Takže, koukali jsme na Hanibala a do chaty jsme přišli až k jedné hodině ráno. Babička se dvakrát otočila, ale nevzbudila se. Ještě než jsem stačil zalézt do postele, babička se rozjela. Než stačila zalézt do postele sestřička, už mi tekly slzy.

Potlačovaný smích je prevít. Člověk díky němu může přijít i k úrazu. Jelikož sestra leží s babičkou na rozkládacím gauči, její zážitek byl jaksi bezprostřední. „Já to mám hned z první palby!“ řekla, což mě sedícího a píšícího tento článek odzbrojilo natolik, že jsem se zaklonil a hlavou majznul do obložení. Nic nerozesměje tak, jako cizí neštěstí, kterému se nesmíte smát moc nahlas.

Babička má rozvinutou stupnici chrápání: od dřevorubeckého hřmění, co by sundalo i strom, přes normované chrápání, až po zvuky, které bych přisuzoval psovi v posledním tažení. Po každé sestavě si navíc babička dopřává dlouhé oddechnutí a chvilku odpočinku, aby nabrala nových sil. Jako v aerobiku.

No sami posuďte z audio nahrávky:

Když pak babička přestala chrápat, pro změnu jí začalo kručet v žaludku… C‘est la vie.

Štítky: Nová Bystřice, Prázdniny 11, Terezka

komentář