Filip Martínek

Volně inspirováno skutečnými událostmi.

(Hodně volně.)

O překot se to snažím stihnout. Vbíhám do nádražní haly, sbíhám schody, kufrem si několikrát málem podrazím nohy, dostanu se na nástupiště právě včas, abych viděl, jak ta mrcha odjíždí. Zatracená zubačka. Zrovna se přehupuje přes horizont.

To, že jsem nestihl tenhle vlak, znamená, že mi ujede i rychlík dole ve Štrbě a écéčko ze Žiliny, propadne mi již zaplacený lístek a já právě teď nevím, jak se dostanu do Čech…

Zatracená bába na recepci, kdyby se tak dlouho nevykecávala s recepční, mohl jsem to stihnout. No nic, pozdě bycha honiti… pozdě zubačku honiti.

Co mi zbývá? Jdu se podívat, kdy mi jede další (za půl hodiny) a sedám si na nástupišti na lavičku. Koukám tupě na zbytky sněhu naproti mně a připadám si divně. Když jsem spěšně odcházel z hotelu, teploměr na recepci ukazoval 19,5°C a i tady je pořád sníh a že ho není málo… Zobrazit celý článek »

Pokračovat ve čtení & okomentovat