Tenkrát to nedopadlo moc dobře. Samozřejmě, že mě očekával trestu a nevěřil jsem tomu, že bych si ho mohl odpykat tady dole. Snažil jsem se mu uniknout a to poměrně nevybraným způsobem. Nejdříve jsem na něj seslal déšť žab, poté jsem pod ním nechal puknout zem a nakonec jsem se ho pokusil nechat odfouknout pomocí tornáda. Každý z těch pokusů se uskutečnil na jiném kontinentě a můj poslední pokus měl na svědomí dokonce i několik obětí mezi lidmi. Dodnes lituji. Lituji toho, že se mi nepodařilo se ho zbavit. Z mého přítele mohl být minimálně prezident nadnárodní korporace a z Ní držitelka Pulitzerovi ceny.
Anděl – část první
Měl jsem vše, co jsem si mohl přát – dobrou školu, dobrou práci, při které jsem se ani moc nenadřel a krásnou přítelkyni a skutečného přítele. Nic mi nechybělo. Žil jsem dokonalý život. Život, který by chtěla spousta lidí. Život, který měl skončit happy endem.
Jistě si nyní říkáte, že musí přijít nějaké klišé. Samozřejmě, že přijde a to záhy. Nebylo moc dní, kdy bychom s přítelkyní netrávili aspoň nějaký čas společně, ale tohle byl přesně jeden z nich. Trávil jsem dnešní večer v přítomnost několika přátel, čistě pánská jízda, když se ke mně jeden z nich přitočil a pověděl mi, že se mnou chce mluvit. Stoupli jsme si tedy stranou a on pověděl tu parádní novinku.
Držím ji
Držím ji za ruku a vzpomínám na ty šťastné chvíle, co jsme spolu prožili. Lunapark, obří kolo. Ty vášnivé polibky skoro dvě desítky metrů nad zemí. Nebo když jsme spolu byli v zoologické zahradě, kde se rozplývala nad barevností papoušků a roztomilostí medvědích mláďat a malých opiček. Tu rozzářenou tvář si budu navždy pamatovat.