11. října, NYC
Sedm hodin ráno a už zase straším.
Dneska se chystáme do centra jen na chvilku, kolem třetí musíme vyzvednout lístky na koncert, kvůli kterému jsme sem jeli.
K snídani jsou coockies a ginger tonic. Jako ostatně celý zbytek pobytu. Je to levné a dobrá kombinace.
Jdeme na subway, vytahuji metrocard, swipe, a nic. Prý je ta karta prázdná, mám si ji dobýt. Polilo mě horko. Černoška za mnou zanadávala, tak jsem uhnul, aby mohla projít. Zkusím to znovu u jiného turniketu, furt nic. Začínám si v hlavě dávat dohromady, co řeknu obsluze. Už jsem se vracel k prosklené buňce u vchodu, ve které byl zavřený takový nerudný černoch, když jsem zjistil, že je to karta, na kterou jsem jel z letiště do Brooklynu a ta týdenní jízdenka je jen v jiné kapse. Swipe a sejít na nástupiště.
Teď už jen počkat na správné písmenko subway. To první, co přijede, většinou jen projíždí. Na to prostě máme štěstí. To ostatně stojí za zmínku – to, že vlak přes zastávku jede, ještě neznamená, že tam zastaví. Na to je třeba si dát pozor, jinak nastoupíte do nějakého expresu a místo na další zastávce vystoupíte až na páté, protože to prostě dříve nezastaví. Po třech dnech ale vychytáte i to, kde a na co se vyplatí přestoupit, abyste byli na středním Manhattanu rychleji. Jak jsem ale měl strach, že to bude hrozný problém, nebyl. Je to jen obyčejné pražské metro s podstatně více linkami. Je jich přesně od A do Z plus od 1 do 6.
My dneska ale jedeme na dolní Manhattan, takže na Barclays Center přestupujeme na jednu z mála linek, které řeku podjíždí a nepřejíždí.
Jestli se mi včera zdálo, že na středním Manhattanu není vidět slunce, tak tady nemá šanci. Ohřívali jsme se v odrazech slunce od mrakodrapů. Jinak se sem paprsky nedostanou.
Z Wall street jsme šli na Pier 17, kde kotví super plachetnice, jednou z nich se dá podniknout plavba k Soše Svobody, a pak do Little Italy. Asi nikde se nedají zažít dva kulturní šoky blok od sebe. Little Italy skutečně je malou Itálií, angličtinu vystřídá italština a na chodnících zakopáváte o zahrádky. Když ovšem přejdete přes silnici a zmizí angličtina, zmizí italština. Ocitnete se v totiž China townu. Restaurací je tu snad ještě víc než v malé Itálii, bez zahrádek, na chodnících totiž zakopáváte o stánky s ovocem, zeleninou a mořskejma potvorama. Vážně jsem netušil, co všechno se dá ve vodě najít.
Z Little Italy, do China townu jsme ve skutečnosti zavítali až o tři dny déle, jsme se vydali přes Soho a Greenwich Village zpátky do podzemí a přes most zase do Barclays.
Zastávka Barclays Center je tak nechutně velká, hlavní přestupní stanice co se Brooklynu týče. Aspoň mi to tak přišlo. Mimo spousty přestupů je tu ještě jedna zajímavost – eskalátory. Jasně, eskalátory každý zná, ale tady jsem se za celý týden s nimi v přepravním systému potkal jen dvakrát. Jednou v Barclays a podruhé na hlavním autobusovém nádraží. Maminky s kočárky tu nemají lehký život, za to mají asi pořádné bicáky.
Když jsme se sem za několik málo hodin vraceli na koncert Barbry Streisand, potkali jsme po cestě stovku strážníků. Když se má na jednom místě sejít tolik známých ksichtů, mimo jiné i současná ministryně zahraničí s manželem, bývalým prezidentem, chtějí to mít pořádně ošefované. Tomu i odpovídali dvě bezpečnostní prohlídky, kterými člověk musel projít než mu odpípli lístek.
A teď ke koncertu. No, byl hezký. Jelikož jsem si ale více užil až ten druhý, budu se mu věnovat až v příslušný den.
Po koncertě jsme se, na můj popud, abychom se vyhnuli hlavnímu davu, chtěli vyhnout nejbližšímu vchodu do subway. Po ujití dvou bloků, jsem ale musel uznat, že to nebyl zase tak dobrý nápad a radši jsme se vrátili.
Přeci jenom… toulat se v noci po Brooklynu…