Cesta na východ

27. září:
Cesta na východní pobřeží (Las Vegas, Houston, Newark)

Odlet z Vegas byl v jednu hodinu ráno pacifického času. Zbytek dne mám trošku časově neuspořádaný. Lehce řečeno. Dělá mi problém i změna času z letního na zimní, takže „fungovat v jednom dni“ v pěti časových pásmech (Vegas, Houston, Newark, Londýn, Varšava) mě prostě kompletně zmátlo.

Na prvním letu do Houstonu jsem sice měl vhodné místo na spaní, ale kdykoliv to vypadalo, že už usnu, tak sebou letadlo cuklo a bylo po spánku. Nebojím se létání, naopak, ale to letadlo s sebou tak divně houpalo, že se mi z toho dělalo, když jsem měl zavřené oči, šoufl. Takže jsem poslouchal audioknihu čtvrtého Harryho Pottera.

Z Houstonu do Newarku jsem seděl vedle slečny, která buď letěla poprvé, nebo se létání bála. Každopádně byla dost nervózní a nějak se to na mě přeneslo a neusnul jsem. A taky jsem si v Houstonu dal velký kafe…

V Newarku, po odbavení velkých kufrů, s čímž nám pomáhala hrozně upovídaná Američanka provdaná za Poláka, jsme odjeli do města, abychom si dali něco k obědu. Skončili jsme v parku s bagetou ze Subwaye. Až když jsem dojedl, začal jsem se rozhlížet a došlo mi, že široko daleko, kam až mé oko dohlédlo, jsme jediní bílí. Mě osobně to trošičku znervózňovalo…

Jak mi přišly bezpečnostní kontroly minule důkladné, dneska je vyloženě odflákli. Asi nestíhali, protože to brali pěkně hopem. Žádné vyndávání liquidů z kufrů (to se mi stalo jen jednou na Malpense v Miláně, když jsem se připletl ke skupince osob hodně spěchajících na letadlo, to víte, Italové a EasyJet), žádné sundávání bot (což se ostatně dělá málokde), co mě ale překvapilo, žádné sundávání mikin a bund. Dokonce nás ani nehnali do full body skeneru, jenom skrze obyčejný rám…

Když jsem se v letadle usadil, došlo mi, že tohle místo jsme speciálně vybírali. Díky ohybu trupu letadla, tohohle konkrétního typu, je v téhle řadě mnohem více místa na nohy, než normálně.

Z Newarku jsme letěli jenom do Londýna, což je vlastně kousek… Dáte si večeři, kouknete na dva filmy a už už koukáte, jestli vezou snídani, zblajznete ji, dokoukáte film a jste na zemi.

Když jsem si po večeři dával už třetí kávu s pomerančovým džusem, letuška si ze mě dělala srandu, že pro mě budou muset vyčlenit jeden záchod, abych jim tu neudělal potopu… Netuším, co tím jako chtěla říct.

28. září:
Cesta do Evropy (Londýn, Varšava, Vratislav)

Nebe nad Heathrow
Nebe nad Heathrow

Přistáli jsme na Heathrow a jsem tu jediný, kdo má kraťasy. Lidi na mě divně koukají.

Dostat se z jednoho terminálu na druhý bylo docela bludiště. Dobře značené, ale bludiště. Jsem zvědav, jak ho proběhneme v květnu, až budeme utíkat na letadlo do LA…

Let do Varšavy absolvuji v poslední řadě letadla, kde nesedí nikdo jiný, a celý ho tak nějak proklimbám, usnout se mi nepodařilo.

Po příletu jsme si museli vyzvednout zavazadla, letenka do Vratislavi byla zvlášť, a jít se znovu odbavit. U přepážky LOTu byly asi dvě stovky lidí, takže jsem si sedl, otevřel si knížku a počkal, než se fronta zmenšila na čekatelnou délku.

Po odbavení kufrů, sebe jsme úspěšně odbavili v samoobslužných kioscích, jsme šli na kontroly a tam jsem zažil tóčo. Vybral jsem si tu nejkratší frontu, přede mnou byl jen nějaký pán, mladá paní a starší asi šedesátiletá dáma. Ptal jsem se zrovna kluka z obsluhy, jestli se musím zouvat a ukazoval mu boty, když v tom začala ta dáma na začátku fronty mluvit zvýšeným hlasem. Sice polsky nešprechtim, ale o co šlo, jsem pochopil. Slečna u rentgenu ji totiž nechtěla pustit dál, dokud si nesundá boty a svetr. Boty měla na podpatku, takže to jsem pochopil, svetry a mikiny se sundávají všude. Paní se to ale vůbec nelíbilo a dala to dost hlasitě najevo. Když se do toho vložil bezpečák za rentgenem a začala hulákat i na něj, čekal jsem, že ji seberou. Bezpečák jí i ukazoval, ať se sebere a odejde od kontrol. Pokřikovali tam na sebe asi pět minut, obsluha se nám už začala omlouvat, až dáma nakonec sundala boty i svetr a za stálého nadávání prošla rentgenem. S úsměvem na rtech jsem tomu přihlížel a přemýšlel nad tím, jak dlouho by ve Státech trvalo, než by ji sebrali. Tohle by jí tam neprošlo.

Usadili jsme se blízko T-mobile hotspotu a po zhlédnutí dvou dílů Četnických humoresek a jednoho dílu Black Books a několika Futuram, nás odvezli k malému vrtulovému letadlu, kterým jsme doletěli do Vratislavi.

Byl to ten nejhladší let, co se turbulencí týče.

Byl to poslední let.

Západní pobřeží III.

22. září:
Solvang, Route 1, 17-Mile Drive

Dneska řídím, protože nás čeká spousta zatáček a v těch co? V těch blinkám.

Sotva jsme najeli na dálnici, už jsme zase stáli, protože místní prostě neumí ty silnice používat, takže se před každým sjezdem k nějakému městu tvoří fronty. Seznali jsme, že po té okresce, která vede podél, to bude asi rychlejší, takže jsem na dalším sjezdu dálnici zase opustil.

Většina křižovatek ve městech, pokud je neřídí semafory, tu je 4-WAY STOP, tzn., že z každé strany je stopka a první jede ten, kdo první přijel.

Solvang je takové dánské zjevení uprostřed Kalifornie. Hamletovo náměstí, socha Malé mořské víly, park Hanse Christiana Andersena. Moje znalost Dánska spočívá jen ve dvou návštěvách Legolandu a jedné návštěvy Kodaně, ale jestli to v Dánsku vypadá tak, jako v Solvangu, tak to musí být ta nejkýčovitější země na planetě.

Vrátili jsme se na dálnici mezi LA a SF a poté sjeli na Cabrillo Hwy, která se kroutí 130 mil podél pobřeží a nabízí fakt krásné výhledy na moře.

Pamatujete, jak jsem před třemi dny psal, že lachtany člověk nevidí každý den? Tak dneska jsem je viděl hned dvakrát. Prvně na pláži hned vedle Cabrillo Hwy, kde se jich válelo několik desítek. Byly asi zrovna po obědě, protože jenom leželi. Na fotkách to vypadá jako by byli mrtví.

Další zážitek na mě čekal na vyhlídce u Ragged Pointu. Byly odtud totiž vidět velryby. Ne že by tam skákaly jako v SeaWorldu, na fotkách jsou vidět jenom ocasy a ploutve, ale i tak – viděl jsem velryby!

Těch 130 mil po Cabrillo Hwy, hlavně úsek v Los Padres National Forest, asi 50 mil, to byla jedna zatáčka za druhou. Trochu mi to připomínalo silnici na Amalfi, v Itálii. Jediným rozdílem bylo, že tam předjížděli místní nás – tenkrát jsem ještě neměl řidičák a řidič jel tak, aby se mi neudělalo špatně, marně, i když jsem v sobě měl kinedryl, bylo mi zle až běda. Není nic horšího, než jet za Amíkem, který neumí brzdit motorem a pravděpodobně ani neví, co to je. Brzda plyn, brzda plyn. Bleh. Neříkám, že bylo kam spěchat, nebylo, beztak jsme za každou druhou zatáčkou stavěli na výhledy a focení.

Někde v polovině téhle silnice jsme viděli skutečně nádhernou pláž.

Poslední zastávkou dne byla residenční čtvrť Pacific Grove a 17-Mile Drive. Residenti tu mají kartičku, turisti za vjezd platí.

17-Mile Drive je taková vyhlídková trasa po „nejhezčích výhledech“ na Pacifik. Aspoň podle průvodce. Ty lidi v průvodcích občas hrozně kecaj. Mně to nepřišlo nic extra.

Když jsme po ní jeli, musel jsem obdivovat ty domy. Každý jiný, každý krásný. Velká sídla s výhledem na moře. Jen jsem nechápal, jak je možné, že je většina prázdná. Když jsem vystoupil, pochopil jsem to.

I tady totiž žijí lachtani a hrozně smrdí a řvou. Dorazili jsme na „jejich pláž“ během západu slunce a to byl asi jejich čas, protože blbli ve vodě a na ostrůvku kus od pláže na sebe hulákali jako báby na trhu.

Dnes večer bydlíme ve městě Marina u paní a pana Yangových, je to spaní přes airbnb. Je to matka se synem, paní v Číně dělala lékařku, syn teď učí na univerzitě. Syn vypadá podstatně starší než jeho maminka a hned poznal náramky, co máme z Číny. Mám podezření, že mamka Yangová moc anglicky neumí.

Než jsme šli spát, pan Yang nám donesl papír, na kterém jsme si měli zaškrtnout, jestli chceme nějakou snídani. Za pět dolarů. Proč ne? Po dlouhé době se pořádně nasnídáme.

23. září:
Nákupy v San José a San Francisco

Při snídani se ukázalo, že jsem měl pravdu – paní Yangová umí anglicky podstatně hůř než já. S tou snídaní jsme si pěkně naběhli. Objednali jsme si palačinky. Víc než jako palačinky to ale vypadalo na přerostlé lívance. K tomu: dva párky, volské oko, spousta ovoce. Půlku poslední palačinky už jsem do sebe prostě nenasoukal. Jestli se takhle Amíci stravují každé ráno, nemají vypadat tak, jak vypadají.

Z Mariny jsme vyrazili skrze San José, kde jsme se stavili na nějaké nákupy, do hotelu nedaleko letiště v San Franciscu.

Jelikož budeme dlouho do večera venku, chtěl jsem si vzít spodní prádlo, které jsem si koupil v LA. Věděli jste, že americké M je naše tak XL? A to si nedělám srandu. Hlavně že jsem si ty boxerky koupil šestery…

Vyrážíme dál do San Francisca. Řídím. Už z dálky vidíme, jak na SF sedí poklička z mraků.

Navigace: „Na příští odbočce odbočte vpravo.“

Navigátor: „Ne, jeď rovně, vede nás nějak divně oklikou…“

Řidič, já: „Dobře.“

Fakt by mě zajímalo, kdy se poučím, že když navigace ukáže, že něco mám objet, tak to neříká jen tak ze srandy. Ona totiž odbočila většina lidí. Já jel hezky rovně a dostal na sestupující silnici, obklopenou hezkými domy, která byla snad ucpanější než Strip v Las Vegas. Zelená na semaforech svítila, ale auta nejela, protože prostě nemohla. Neměla kam.

Nakonec jsme se nějak dosunuli k vodě a šli se podívat na Golden Gate Bridge. Vrchní část byla schovaná v mracích.

Po projetí Lombard Street, to je taková ta klikatá ulička, jsme zaparkovali u Union square a vyrazili nakupovat. Když jsme nakoupili, vydali jsme se hledat restauraci. Vyrazili jsme ale na úplně blbou stranu, protože najít otevřenou restauraci, pizzerii strýčka Pepeho, nám trvalo přes půl hodiny. Minuli jsme desítky zavřených podniků, přitom bylo teprve deset hodin večer.

Když jsme dojedli, já šel spát do auta a navigátor na schůzku s ex-spolužačkou.

24. září:
San Francisco a cesta k Sequoia parku

Dneska znovu ke Golden Gate Bridge, tentokrát na jiný view point. Měli jsme štěstí, chytili jsme super počasí a super světlo na fotky.

Od mostu jsme vyrazili do přístavu na Pier 39, kde, světe div se, byli lachtani. Mají dokonce i webkameru.

Ještě jednou Union Square, udělat pár fotek a je čas opustit San Francisco. Čeká nás 270 mil dlouhá cesta.

Provoz, no, vcelku odpovídající velkoměstu, čekáme na semaforech, chci jet na křižovatce rovně, jsem druhé auto v pořadí. Na druhé straně křižovatky probíhají nějaké stavební práce, takže se to tam trochu štosuje.

Aut tam stojí docela dost… Tamtudy asi neprojedu…

Ta červená na nás svítí nějak dlouho.

Červená tam pořád je, doprava se může odbočovat i na červenou, křižující jezdí, ale my nic…

Ten semafor se normálně zasekl! Patnáct minut tu čekáme a pořád žádná zelená. Tak jsem se nacpal do vyšrafovaného pruhu vpravo ode mne, a když jsem viděl, že křižující pruh stojí, na prasáka jsem odbočil doprava.

Podařilo se mi dostat se na dálnici vedoucí přes San Francisco – Oakland Bay Bridge ven z města a můžu vám říct, tam to byl teda maglajz. Auta se napojovala zleva, zprava, předjížděli mě zleva, zprava, chaos!

Navigace: „Po 800 yardech se držte vlevo.“ Telefon leží zapadlý mezi sedadly po mém posledním předjížděcím manévru, takže slečna N. zní trochu přidušeně.
Ok, přejíždím do pomalu jedoucího pruhu, druhého zleva. Navigátor místo své práce natáčí na mobil okolní provoz.

Navigace: „Za 300 yardů sjeďte na sjezdu.“

Řidič: “To si ze mě děláš prdel, ne? Pročs mě teda hnala sem?“

Navigátor loví telefon, slečnu N.

Navigátor: „No jo, nekecá, fakt po tý silnici potřebuješ jet.“

Mezi námi a „tou“ silnicí bylo šest pruhů, ve kterých auta jela minimálně o čtyřicet mil za hodinu rychleji.

Byl to zážitek, automatická převodovka se fakt činila, motor si trochu zařval, ale zvládl jsem to.

Těch pár desítek mil po téhle silnici bylo za trest. Amíci jsou řidiči na baterky, před každým důležitějším sjezdem se provoz skoro zastavil, takže jsem byl fakt rád, když se objevila pičilajna. Sice byla taky plná, ale aspoň jela relativně konstantní rychlostí, na rozdíl od mnohokrát stojící dálnice. Když jsme z ní sjeli na freeway, po které jsme jeli, abychom se vyhnuli městům, pochopil jsem, jak je to s tím názvoslovím. Na highways, kterou jsem přeplněné, se jezdí rychle, resp. co to jde, takže i přes speed limit. Freeways mají vyšší speed limit, který se ovšem dodržuje a jsou skoro prázdné. Na freeways si taky může člověk užívat krajinu kolem, protože jsou postavené rovně s minimem zatáček. Aspoň u těch, po kterých jsem jel, to platilo. Jakmile ale padla tma, jízda po nich je dost ubíjející a člověk je rád za každý kamion, který může předjet.

Benzinové pumpy jsou zásadně na sjezdech, a když chcete tankovat, nejdříve platíte, případně vkládáte kartu, ze které se to pak strhne. Naštěstí. Dnes jsme totiž narazili na pumpu, kde nám nevzali ani jednu ze šesti karet. U konkurence přes ulici šla hned první karta. Kdybychom nepochodili ani tam, asi bychom byli slušně v kelu, protože další benzinka byla až po 100 mílích a tolik šťávy už jsme rozhodně neměli.

Na ubytování v Three Rivers jsme opět dorazili za tmy. Po dnešku mám totiž řízení plné kecky, už neřídím.

25. září:
Sequoia a Yosemite Park

Jak jsem řekl, tak jsem učinil – hned po snídani jsem si vzal klíče od auta, naložil kufry a zabral místo spolujezdce, ze kterého jsem se nehodlal hnout. Jenomže asi po deseti minutách jízdy v Sequoia parku se mi udělalo šoufl, takže jsem šel za volant i s lízátkem proti nevolnosti.

Zatáčku střídala zatáčka, auta přede mnou mě pouštěla před sebe, je to tu zvykem, že když někdo jede rychleji než vy, prostě ho pustíte. Zastavila nás až uzavírka. V polovině parku pokládali nový asfalt.

První zastávka byla Tunnel log, osmdesátimetrový padlý sekvoj, který se dá projet autem. Zastavil jsem, před námi bylo ještě jedno auto, Navigátor s foťákem vyšel ven, já koukám po okolí a vlevo: medvěd! Nekecám, normálně se tam tak hrozně roztomile kolébal křovím.

Když jsme pak vjížděli na parkoviště u sekvoje General Sherman, hrozně mě pobavily cedule, varující řidiče, aby nenechávali ve svých autech na viditelných místech jídlo. Proč? Kvůli medvědům. Ale nemyslel jsem si, že si troufli takhle blízko.

Názor jsem musel revidovat asi po dvou stech metrech, kdy jsem se přidal ke skupince lidí natáčející medvídě, jak slejzá ze stromu. O kus dál jsme ho potkali znova i s mámou a sourozencem. A přišli dost blízko k lidem, až je zaměstnanec parku musel odhánět slovy: „Go bear go!“

Pokračovali jsme dál, podívat se na General Sherman Tree, největší „žijící“ strom na světě. Vtipné mi přijde to, že je sice největší, ale není ani nevyšší, ani nejširší. Je největší objemem kmenu 1487 kubických metrů. Ovšem i tak jsou jeho rozměry víc než úctyhodné: výška 83,8 metru, obvod u země 31.3 metru, stáří něco mezi 2300–2700 let. Nechtěl bych mu počítat letokruhy.

V lese kolem generála Shermana jsme udělali hodinovou procházku, ale jistě všichni pochopíte, že když jsem viděl medvědy, chtěl jsem vidět další, ne nějaký stromy…

Poté jsme pokračovali na Glacier Point, vyhlídku na Yosemitské údolí a Halfdome a pár vodopádu, tou dobou nefungujících kvůli nedostatku provozních kapalin. Do toho údolí jsme museli sjet, abychom se napojili na Tioga Pass Road. Tahle v zimě uzavřená silnice je jako horská dráha: zatáčka, nahoru, zatáčka, dolu, zatáčka… Když vás nebrzdí žádné auto, jakože nás nebrzdilo, mám dokonce pocit, že jsme za těch 60 mil potkali auta tři, a můžete se pořádně rozjet, je to zážitek… jako spolujezdec bych to asi nezvládl.

Tioga Pass, průsmyk je v nadmořské výšce 9945 stop, tj. 3.03 km. (V Evropě se dostanete autem jen do 2.86 km u vrcholu Bonette.) Z toho už to pak bylo jenom dolů a zatáčka a zatáčka. 10 mil jenom z kopce, motorem brzdit moc nešlo, takže jsem na další křižovatce, která byla o jeden výškový kilometr níže, myslel, že mi upadne noha.

Po sestoupení dalšího kilometru jsme dojeli do městečka Bishop, kde dneska bydlíme. A zítra už rozhodně neřídím.

26. září:
Death Valley National Park a zpět do Vegas

Z Biskupa jsme ráno vyrazili do Údolí smrti. V zimě neprůjezdná cesta se klikatila mezi skálami, občas jsme přejížděli vyschlé koryto řeky. Ujeli jsme několik mil, když jsme před námi uviděli stát tři auta a před nimi kamion, kterému se v zatáčce podařilo převrátit přívěs. Co se ale řidiči musí nechat, to auto, které na návěsu vezl, měl fakt dobře přikurtované, protože nespadlo. Objeli jsme ho a frčeli dál.

IMG_8748

Když jsem prvně vylezl z auta na hranicích Death Valley National Parku a stoupl si na pahorek, ze kterého byl hezký výhled na údolí, říkal jsem si, že to není zase tak strašné… Bylo horko, ale šlo to.

Když jsem vylezl z auta podruhé, prohlédnout si nějakou expozici o těžbě boraxu, říkal jsem si: „Jsem v pekle.“ To horko by se ještě dalo snést, kdyby aspoň nefoukal vítr, až ten člověku dával pocit, že stojí obklopen obrovskými fény puštěnými na plný výkon. Hnus, velebnosti.

V autě jsem si uvědomil, že jsme tenhle poslední den naplánovali zatraceně blbě. Už teď jsem byl zpocenej jako vrata od chlíva a to jsme ještě nebyli ani zdaleka na tom nejnižším bodě Death Valley, kde jsem očekával největší horko. A od nejbližší možnost se vysprchovat mě dělí několik desítek hodin v letadlech, protože večer odlétáme. To se nějak musí vyřešit.

Když si v Údolí smrti odplivnete, tak se ten flusanec vypaří, ještě než dopadne na zem. To ovšem podnikavým Američanům nezabránilo v tom, aby tu vybudovali golfové hřiště! Jedná se o nejníže položený, 214 stop (65 metrů) pod hladinou moře, green na světě. Taky u něj byla benzínka, galon benzínu za 5.11 (113 korun, tj. 29 korun za litr). Normálně jsme tankovali za 4 dolary za galon.

Po rychlé obhlídce nejnižšího místa západní polokoule (na té východní je to Mrtvé moře a tam už jsem taky byl), solném jezeře Badwaters, 86 metrů pod hladinou moře, jsme vyrazili do Las Vegas.

Přišel čas vyřešit, co s tou sprchou, protože jsem úplně durch a rozhodně takhle zpocený nehodlám nasednout do vyklimatizovaného letadla. V aplikaci Hotel tonight, jsme ještě pořád měli na jednom z mnoha účtů, pomocí kterých jsme získávali kupony na ubytování zdarma, ještě třicet euro, a když jsem onehdá hledal hotely ve Vegas, našel jsem pokoje už za sedm dolarů. Jenomže dneska je pátek a ceny hotelů vystřelily o 60 dolarů nahoru.

Začal jsem proto v mobilu hledat nějaký bazén nebo fitko, ve kterém bychom se mohli vysprchovat. Pak jsme ale vyjeli ze signálu, takže jsem nic nenašel.

Už jsem psal, že tu drtivá většina řidičů dodržuje speed limit. Vždycky se ale najde nějakej rychlík. Tenhle řídil černého Dodge a jel asi o 50 km/h rychleji.

Já nejsem škodolibá bytost, ale když jsem viděl, že ho o pár mil, v městě Pahrump, dál zastavil policajt, musel jsem se smát.

Když jsme ho minuli, zatočili jsme k pumpě, měli levný benzín a my musíme odevzdat auto s plnou nádrží. V sámošce hned vedle jsme si za dolary koupili dva kousky pizzy a pití.

Po jídle jsme znova začali hledat, kde se vysprchujeme. Po chvilce mě to přestalo bavit, odložil jsem telefon, rozhlédnu se kolem, kouknu se na vývěsní štít a čtu: PROPAN – co bylo uprostřed, si nepamatuju – SHOWERS.

Vážně v té sámošce měli sprchy. Za tři dolary osm minut horké vody. Paní mě odvedla na dámské toalety, na pánských sprcha nefungovala. Několikrát mi zopakovala, že se musím zamknout, protože jsou to dámské toalety, tak aby mi tam nějaká dáma neupadla. Sice jsem si musel namačkat spoustu mejdlíčka u umyvadla, protože jsem si sprcháč zapomněl v autě, a utřít se do trička, protože ručník jsme s sebou žádný neměl, ale byla to nejlepší třídolarová sprcha jakou jsem zažil. První třídolarová sprcha jakou jsem zažil…

Po sprše jsme vyrazili dál do Vegas, už to bylo kousek, hodina cesty. Sotva jsme ale vyjeli z Pahrumpu, divně se zatáhlo a před námi jsme viděli blesky. Za několik mil začal opět neuvěřitelný chcanec. To nebyl déšť, ten znám z domova, ten vypadá jinak… Po chvilce nám na mobil přišlo varování před záplavami. A čím víc jsme se blížili Vegas, tím to bylo horší.

Po cestě do Vegas
Po cestě do Vegas

Tentokrát jsem si dal jako navigátor pozor a odbočili z přeplněné dálnice mnohem dřív, než po nás chtěla navigace. Sjeli jsme na Frank Sinatra Drive a kolony na dálnici jsme předjeli. Zaparkovali jsme u Caesara a šli do Colossea na koncert Roda Stewarta.

U Ceasara vystupovali Frank Sinatra, Diana Ross, Tony Bennett, Bette Midler a Cher tu měly několikaleté kontrakty. Na netu jsem se dokonce dočetl, že od roku 2011 do roku 2017 tu má kontrakt Céline Dion na 70 shows ročně.

Ihned po pozdravu se Rod zeptal, jestli jsme si všimli, že venku prší, že on tu během posledních pěti let udělal několik desítek shows, ale neviděl ani jednou, že by tu pršelo.

Znal jsem sice jen jednu písničku a můj soused neuvěřitelně falešně zpíval, ale i tak jsem si koncert užil. Nejzábavnější část byla, když Rod začal kopat do publika podepsané fotbalové míče. Byste nevěřili, co ty lidi předváděli za psí kusy, aby nějaký chytili…

Druhá nejzábavnější věcí na tom koncertu byla doprovodná kapela. 90 procent kapely totiž tvořily ženy, až na jednu pod pětatřicet a až na jednu blond.

Po koncertu jsme se vymotali z okolí Stripu, vykydali auto, vrátili ho a nechali se odvézt na letiště.

Samo odbavovací kiosky nás opět nechtěly pustit dál, takže jsme museli jít normálně na přepážku. Pán nám pochválil, jak jsme si na desetinu kg přesně zabalili, abychom nemuseli nic platit. A pak už nezbývalo než projít bezpečnostními kontrolami a počkat na letadlo.

Západní pobřeží II.

17. září:
Grand Canyon, Route 66 a ta příšernost jménem Las Vegas

Přes ulici od motelu vede železnice a celou noc po ní jezdili hrozně dlouhé a hrozně hlučné vlaky.

Nasnídat, zabalit (začínám se v balení zrychlovat), nasednout, vyrážíme do Grand Canyon National Parku.

Krajina Utahu, Arizony a i Nevady má jedno společné: jedete, kopce a velké planiny, lesy, pole, lány, a najednou se před vámi otevře několik kilometrů široká a několik stovek metrů hluboká propast. V případě GC jde o výškový rozdíl 1600 metrů a skutečně ho nevidíte, dokud nevystoupíte z auta. Aspoň my jsme ho po cestě nikde neviděli. Vystoupili jsme na parkovišti za branou parku, nejprve jsme uviděli „maják“ a až když jsme prošli kolem něj, uviděli jsme ten grand kaňon.

Upřímně, cítil jsem se asi takhle. Vážně. Ta díra v zemi je neuvěřitelně obrovská, krásná, ale mně se ji nepodařilo nijak uchopit. Na infotabulích si přečtete, že řeka Colorado teče v nadmořské výšce 820 metrů, u majáku stojíte v 1800 metrech, takže to je jako koukat ze Sněžky dolů, a protější břeh, že se nachází ve výšce 2400 metrů. Pro to už srovnání se Sněžkou nemám. Ale už nenapíšou, jak je v tom úseku, který vidíte, široká. Možná že to bude tím, že se tahle hodnota furt mění… Nikde tam neuvidíte auto, na rozdíl od Canyonlands, které by vám mohlo sloužit jako měřítko. Zastavili jsme se na několika view pointech, ale žádné ách, ani óch.

Z Grand Canyonu jsme jeli do Seligmanu, kde jsme se chtěli napojit na Route 66. Po cestě nás zastihla bezva průtrž. Ještě jsem nezažil, aby byla přesně vidět hranice, kde se mírná přeháňka mění na regulérní průtrž mračen.

Seligmanu jsem udělal něco, na co nejsem úplně pyšný. V krámku se suvenýry jsem našel super bryndák pro moji neteř. Protože jsem ale u sebe neměl peněženku, původně jsem nic kupovat nechtěl, šel jsem zpátky do auta, a když jsem se vrátil, tak bryndák byl fuč! Vzala si ho paní, která si o kus dál hrála s manželem s nějakými žonglovacími míčky. Bryndák odložený na stolku. Nedávala pozor. Vzal jsem ho. Trochu mě to trápí. Ale když já ho viděl první…

IMG_6753

Route 66 ze Seligmanu vede do Kingmanu, jede se krásnou Arizonskou krajinou. Také tu jezdí zatraceně dlouhé vlaky. Samozřejmě do Flagstaffu, kde nám jezdili kolem motelu. Čtyři lokomotivy a přes to vagonů.

Dlooouhý vlak
Dlooouhý vlak

Když jsme dojeli do Kingmanu, přejeli jsme na silnici 93 do Vegas, která vedla původně po hrázi Hooverovy přehrady, až byl v roce 2010 vybudovaný Hoover Dam Bypass, jehož součástí je Mike O’Callaghan–Pat Tillman Memorial Bridge (tomu říkám název pro most, panečku), ze kterého je super výhled na přehradu. Most je zpřístupněn i pro pěší, i když vzhledem k tomu, jak se houpe 270 metrů nad řekou Colorado, nic moc pro lidi, co se bojí výšek.

IMG_6814
Hoover Dam

Ubytování pro dnešní noc: Ceasar’s Palace – jeden z těch velkých hotelů/kasin na Stripu. Špatně jsme ale odbočili z dálnice, o jednu ulici dříve. Teď jsme museli najet na Strip a pak odbočit doleva k Cézarovi na parking. Těch tři sta metrů jsme jeli přes půl hodiny. Kdybychom sjeli, tak jak jsme měli, na Frank Sinatra Drive, která vede souběžně se Stripem ale na druhé straně hotelu, zjistili bychom, že Ceasar’s Palace má do parkingu boční vjezd.

Na check-inu Ceasar’s Palace se prý v pátek tvoří až hodinová fronta, my tu jsme naštěstí ve středu, takže čekáme sotva deset minut. Dostali jsme pokoj v Augustově věži s výhledem na fontánu u Bellagia. Prošmejdit pokoj, zjistit stav baru (plný, ale příšerně předražený) a vyrážíme ven, nechat se pohltit dějem na Stripu.

Sotva vylezu z otočných dveří, pochopím, proč je kasino, přes které jsme šli z garáží k check-inu, tak narvané. I když slunce zapadlo už před hodinou, venku je pořád vedro, dusno, vítr se tu objevil naposledy tak před rokem, řekl si: „Fuj, tady je vedro,“ a zase odletěl pryč… Každý normální člověk prostě radši zůstane v klimatizované budově, než aby byl venku. Až na turisty.

Naše první kroky vedli k sousednímu Bellagiovi, k jeho slavné fontáně. No, nic moc. Ta v Barceloně dělá lepší show, takže zklamání. Na druhou stranu jsem u té fontány viděl švába jak dlaň, takže nadšení.

18. září:
Přejezd do San Diega

Dnes přejezd tři sta padesát mil do kalifornského San Diega.

Kousek za Vegas jsme se stavili v outletu, ale výběr byl… no, nevybrali jsme si nic.

Většinu cesty, tzn. dne, jsem prospal, takže mám jenom dva postřehy.

V městečku Baker jsme viděli nejdelší teploměr na světě, maximální teplota na něm je 57 °C, což je rekord z nedalekého Údolí smrti.

Nejvyšší teploměr na světě (Baker)
Nejvyšší teploměr na světě (Baker)

Druhý postřeh je praktický a váže se k silnicím. Za těch pár dní jsme si všimli, že ve spoustě aut jezdí jenom řidiči. V některých místech, hlavně v okolí velkých měst, jsou ale Carpools Lane, „odměny“ pro plnější auta. Carpools Lane jsou totiž pruhy vyhrazené pro auta s více než dvěma pasažéry. Tenhle pruh se vyplatí používat, my jsme díky němu předjeli konstantní rychlostí 65 mil/h zácpu dlouhou pětadvacet mil. Na internetu jsem četl, že jsou označeny znakem diamantu či kosočtverce, mně to připomínalo něco jiného. Neřekli jsme jim jinak než pičilajny.

19. září:
SeaWorld San Diego a první koupání v Pacifiku

SeaWorld v San Diegu pro mě byl pojmem už před návštěvou a hrozně jsem se do něj těšil. Kosatky, delfíny ani lachtany člověk nevidí každý den. Trochu mě proto mrzelo, když jsem se ráno probudil a venku to vypadalo, že bude pršet.

Na webu jsme si zjistili časy jednotlivých shows. Do té první bylo ještě dost času, takže jsme se šli podívat do pavilonů běluh, ledního medvěda, tučňáků a ke žralokům, kde byla dokonce možnost si takové mini vydání pohladit. No ale strčte si ruku mezi deset žraloků, i když mají jen patnáct centimetrů…

Když jsme vyšli od žraloků, zjistili jsme, že oblohu zapětminutzačnepršet vystřídala obloha modronavšechnysvětovéstrany.

Byl tu také bazén, kde jste si mohli pohladit rejnoky. Docela jsem se divil, že se jich děti nebojí. Naopak, některé vypadaly, že kdyby je rodiče nedrželi, už jsou v tom bazéně taky.

Už když jsem seděl na první show, na lachtanech a jejich parodii na Kriminálku Las Vegas a Hvězdy netančí, tušil jsem, že to nedopadne dobře…

Až na show shamu babykiller (anglické označení pro velryby mi přijde hrozně super; shamu je takové roztomilé a spojení dítě-zabiják nemá chybu) se ukázalo, jak moc mokrá je ta mokrá zóna, totiž spodní řady blízko u nádrže. U delfínů to bylo prvních sedm řad, u velryb patnáct. Ono když z vody vyskočí velryba a pak s sebou do ní zase plácne, docela to šplouchne. Když pak začaly ocasy stříkat vodu publika záměrně, voda doletěla i mnohem dál než jen do patnácté řady. Diváci v prvních třech řadách odcházeli od hlavy k patě mokří. Diváci z řad vyšších se bavili pohledem na mokré mobily, tablety a na diváky, kteří utíkají z dosahu.

Druhým plánem na dnešní den bylo koupání v oceánu. Odjeli jsme proto do čtvrti San Diega jménem La Jolla, kde jsme měli hotel na dnešní noc, půjčili si ručníky na pláž a vyrazili. Šli jsme podél oceánu a v tom uvidím ve vodě lachtany. Jsem z toho celý nadšený. Když jsme přišli na doporučenou dětskou pláž, kde nejsou vlny, a zjistili jsme, že pláž si pro sebe taky zabrali lachtani, nadšení trochu opadlo, ale stačilo, aby se jediný začal pohybovat po pláži a nadšení se vrátilo. Hrozně mě baví, jak poskakují po břiše.

Obsazená dětská pláž
Obsazená dětská pláž

Šli jsme tedy na vedlejší pláž, která ale nebyla nijak krytá, takže na ní byly i odpovídající vlny. Vlezl jsem do vody, zjistil jsem, že s teplotou to není úplně ideální, otočím se, póza na foto a periferním viděním, možná se tomu směrem nahoru říká jinak, uvidím, že je nade mnou bílý okraj vlny. Vyvrhla mě na pláž, propláchla dutiny, skoro stáhla bermudy a naplnila kapsy pískem. Protože ale nejsem žádná padavka, vydal jsem se proti vlnám znovu. Nevydržel jsem to ale dlouho. Koupat se tam prostě nedalo.

Koupu se v Pacifiku
Koupu se v Pacifiku

Když jsem vylezl ze sprchy, zjistil jsem, že jsem si standardně spálil kolena, to je taková moje tradice, a jak jsem v SeaWorldu seděl zády ke slunci, tak i krk.

Na večeři jsme si našli takovou hezkou restauraci se španělsky mluvící obsluhou a dal jsem si paellu s mořskými plody Pacifiku. Byla moc dobrá. Asi ne úplně dodělaná. Málem jsem nedoběhl…

20. září:
Los Angeles a mé druhé koupání v Pacifiku, no, koupání…

Dneska cesta ze San Diega do Los Angeles. Jak jinde jezdí všichni podle předpisů, tak na téhle trase jsem byl při dodržování speed limitu nejpomalejší. Pruhů od čtyř do osmi, všechny plné. Kvalita silnice, no, trochu jako déjednička. Největší zlo je, že tu nemají pravidlo pomalejší doprava. A pokud mají, tak ho nedodržují. Občas sice byla vidět na kraji silnice cedule upozorňující, že by se pomalejší auta měla držet vpravo, ale moc to nepomáhalo. To se netýká freeways, které vypadají jako naše dálnice, tím myslím v každém směru dva pruhy, tam jezdí hlavně kamiony a ty se vpravo drží.

Jelikož být nejpomalejší ze všech mi nepřipadalo zrovna bezpečné, postupně jsem zrychloval a modlil se, aby mě nezměřili. Většinou jsem se pohyboval v levých třech pruzích, toho úplně vpravo jsem se bál, protože tam se pak připojovala další auta a to bylo furt brzda, plyn, brzda, plyn. Až do téhle silnice jsem si řadil sám, ale tady jsem ocenil automatickou převodovku. Také jsem vydržel většinu cesty nadávat na levé zpětné zrcátko, protože někoho napadlo, že je super nápad, udělat ho zvětšující. A ono když máte dvě zpětná zrcátka a každé má jiné měřítko, maličko to mate. Jasně, člověk by si na něj asi zvykl, ale když máte vypůjčené auto, na zvykání není moc čas.

První věc, která se mi vybaví, když se řekne Los Angeles, je Hollywoodský chodník slávy. Ta druhá je potom nápis Hollywood v horách. Prošlápli jsme si chodník, našli oblíbence, vyjeli k observatoři na výhled na nápis a vyrazili pryč z města. Projeli jsme Beverly Hills a vydali se do Malibu, takže už vím, jak měl vypadat dům Charlieho z Dva a půl chlapa. Nevím, jestli bych chtěl mít super výhled na moře, přičemž v té zátoce stojí spousta ropných věží, a na druhé straně domu, asi půl metru od dveří, čtyřproudou Pacific Coast Highway.

Po zpáteční cestě jsme se chtěli znova vykoupat, takže jsme zastavili na obří pláži v Santa Monice. Na té jako po ní běhala Pamela a Hasselhoff. Vlny tu byly podstatně menší, takže jsem se těšil, že si pořádně zaplavu. Přešlo mě to přibližně v tu chvíli, kdy se mi dostala voda nad kotníky. V takhle studené vodě už jsem dlouho nestál… Zkusil jsem to ještě kousek, pak jsem se rychle ponořil a šel uschnout. V tu chvíli samozřejmě zalezlo slunce…

Dojeli jsme na ubytování a vyrazili na nákupy. Ráno jsem si totiž vzal poslední ponožky, spodní prádlo v tomhle horku nenosím.

21. září:
Universal Studios a Diana Ross

Třetí věc, která se mi vybaví, když se řekne LA, je Hollywood, filmová studia. Nenavštívit Universal Studios proto nepřicházelo v úvahu. Můžu říct, že tak jako tady jsem se už dlouho nebavil…

Zaplatíte vstupné a pak už je jenom na vás, jestli celý strávíte čekáním ve frontách na jednotlivé rides nebo si prohlédnete shows, které mají časované začátky… Jelikož jsme přišli krátce po otevření, šli jsme rovnou na Studio Tour, totiž na projížďku filmovými ateliéry, před kterou bývá největší fronta.

Vidět domky (kanceláře) režisérů a producentů, náměstí z Návratu do budoucnosti, Wisteria Lane a domy zoufalek, auta z Jurského parku a Rychle a zběsile 2, KITTa z Knight Ridera, kulisy New Yorku a samozřejmě žraloka z Čelistí, byl zážitek. Ovšem krátký 3D film King Kong proti T-Rexovi, kdy se s námi ten vláček celý klepal… To bylo teprve něco.

The Simpsons Ride je udělaná trochu na způsob 5D kin, co jsou teď k vidění v obchoďácích. Jeli jsme za žlutou rodinkou na horské dráze, kterou rozbije ten dreďák, co šel po Bartovi. Zbytek jízdy se vlastně před ním utíká. Už mi moc není jasné, proč tam byla Maggie ve velikosti baby Godzilly, ale okamžik, když si náš „vozíček“ vzala do pusy místo dudlíka a pak nás vyplivla, načež nám do obličeje stříkla voda navoněná dětským pudrem, považuju za ten nejnechutnější a nejlepší.

Potom jsme vyrazili na vodní projížďku Jurským parkem, ze které jsem odcházel značně navlhlý.

Transformes: The Ride-3D byla podle mého ze všech nejlepší. Taky na ni byly udělané největší čekací lajny. K vlastní atrakci procházíte podzemním bunkrem, ve kterém se dozvídáte o útoku Deceptikonů na Zemi. Obsluha má na sobě vojenský mundůr. Dostanete 3D brýle, nasednete do otevřeného „auta“ a rozjedete se. To auto je Transformer a vy se ocitáte uprostřed útoku Deceptikonů, snažících se ukrást takovou tu hrozně důležitou věc, myslím, že se to jmenovalo Jiskra. Každopádně zažijete neuvěřitelnou jízdu, pády z mrakodrapu, efektivní bylo, občas proti vám vyšlehne plamen. Super.

Dále jsme pokračovali na Despicable Me, Minion Mayhem. Gru našel způsob jak předělat lidi na mimoně, takže vás přemění a pak vás trénují, co je vlastně motiv té nekonečné běhačky, co se dá hrát na telefonu.

Jako na poslední, jsme šli na Shrek 4-D. Děj se odehrává po prvním dílu. V předsálí kinosálu, visí v klecích prasátka, v mučírně leží Perníček a ten mrňavej Lord, kterej poslal Shreka zachránit Fionu je duch. A ten poručí unést Fionu. Sál to byl sice nejstarší, ale obsahoval všechno, co ty novější: Oslík nás několikrát poprskal, když se jelo na koni, klepala se celá řada. Nejlepší okamžik tohohle představení byl, když na plátně spadla na zem dvacítka hnusnejch pavouků a na nohy nám začal foukat vítr. Tolik křičících lidí jsem naposledy zažil při letu do Číny.

Když jsme vycházeli ze Shreka, stál před východem člověk s ukazatelem, že za dvě minuty začíná představení WaterWorld, takže jsme nakonec stihli i to, i když jsme ho původně chtěli vynechat. Ještěže jsme to neudělali. Je to show na motivy stejnojmenného filmu s Kevinem Costnerem. Stříleli tam rakety, vybuchovaly nádrže s benzínem, dokonce i havarovalo letadlo.

Poté už jsme opustili areál, protože jsme se museli přesunout z Los Angeles do Santa Barbary, kde nás čekal koncert Diany Ross.

Tuhle paní jsem znal jenom jménem, ale rasisticky jsem si vyvodil, že když je černoška, tak bude zpívat hezky. Jenomže, ona zpívala ve skupině The Supremes – šedesátá léta, tři černošky… Nakonec jsem neznal jen tři písničky, ty další jsou prostě notoricky známé, ať už originály nebo coververze. Koncert měl úžasnou atmosféru. I když to bylo na venkovním podiu, zvuk byl dost dobrý a většina lidí, přestože to byl koncert na sezení, prostála většinu koncertu a zpívala nahlas. Jenom třešničkou na dortu byl romantický výhled na oceán a tři svítící ropné věže.

Zpátky do hotelu jsme jeli po Santa Claus Lane.

Západní pobřeží I.

Západní pobřeží

Las Vegas jsme přistáli po desáté večer, v půjčovně u letiště na nás čekalo auto. Tedy mělo. Čekali jsme na něj my.

Stalo se skoro pravidlem, na mých cestách, že něco nevyjde. Většinou to ale není na škodu. Na cestě do Číny mi ztratili kufr, ušetřil jsem za úschovnu, na Mallorce neměli rezervovanou třídu auta, upgread do vyšší, jednou zase nebyl pokoj…

Tentokrát byl problém v tom, že auto sotva sjelo z výrobní linky, takže jsme museli počkat, než z něj sundají nálepky. Dostali jsme hjundé Tuscon, u nás ix35.

První noc ve Vegas jsme bydleli ve Westgate Las Vegas Resorts, vlastně nebylo ani potřeba jet po Stripu, ale byl jsem jen navigátor… Jakmile řidič zahlédl ceduli S Las Vegas Blvd, navigátor nenavigátor, už jsme na něm byli. A taky v zácpě jako prase… Tak jsme se pomalu sunuli po Stripu, koukali, jak to kolem všechno svítí a bliká, jak je všude kolem asi miliarda lidí. Někde u Bellagia jsem stáhl okénko, abych Vegas i očuchal, zrovna jsme ale asi jeli kolem nějakého fast foodu, tak jsem radši to okénko zase zavřel…

Zaparkovali jsme a šli najít recepci. Po půl kilometru chůze jsme k ní došli. A to jsme ani nezabloudili.

V pokoji s předsíní a šatnou, byla tři umyvadla, předkoupelna a prázdný minibar. Poslední tři (pět) věci jsem nechopil. To jako když je člověk v hotelu jen přes noc, nezaslouží si mít naplněný minibar?

14. září:
Z Nevady do Utahu: první parky, první zatáčky, čím nakrmit auto, cesta tmou

S řízením to bylo snadné. Byli jsme dva řidiči, sehnali jsme autopůjčovnu, které nevadilo, že mi ještě nebylo 25, takže jsme se mohli střídat, každý den jeden z nás. Takže to tak samozřejmě nebylo. Kdo si ráno urval klíče od auta jako první, ten řídil. Musím hrdě prohlásit, že jsem byl většinou rychlejší.

První nasednutí do automatu, chvilka štelování s tou jejich verzí řadicí páky, potřeboval jsem vycouvat, ale když už jsem tam měl rychlosti, na displeji jsme měl jedničku, ať jsem řadil dolů jak jsem chtěl, R se mi tam nepodařilo dát. Nakonec jsem zjistil, že zpátečka je někde jinde, podařilo se mi vycouvat a zařadit se do víceméně nulového provozu. Bylo totiž sedm ráno – nemohli jsme spát. Jet lag.

Před námi byl první den přírodních krás západního pobřeží, asi 300 mil v autě. Zion Canyon Park vynechám, ten mě nebavil, zato ta druhá přírodní krása dne, Bryce Canyon National Park, to už bylo jiné kafe.

Z BCNP, zkratky, zkratky, jsme vyrazili na ubytování. Bylo to ještě několik hodin cesty. Předtím jsme ale museli natankovat. Byli jsme postaveni před zásadní problém: na co to vlastně jedeme? Počítali jsme s tím, že to bude napsané na záklopce nádrže. Houby. Deset minut jsme běhali kolem auta, než jsem v autě našel servisní knížku. Benzín by to rádo.

Setmělo se, cesta se začala klikatit, byla užší a užší. V jednom okamžiku jsem vyjel na hřeben a po obou stranách silnice prostě nebylo nic, jenom díry. Přestože jsme projížděli několika městečky, doprava byla nulová, a když už proti mně někdo jel, akorát jsem nadával. Protijedoucí totiž nevypínali dálková světla.

„Za sto padesát yardů, odbočte vlevo.“ Musel jsem jezdit na britské jednotky, americké mi navigace nechtěla povolit. Ostatně, i kdyby mi řekla, že mám odbočit za padesát stop, bylo by mi to k ničemu, protože neodhadnu ani padesát metrů. Zpomalím, blížím se k prudké pravotočivé zatáčce a mžourám do tmy, protože ta odbočka by měla být někde před ní a já už jsem dost unavený na to, abych ji přejel a někde se obracel. Jediné, co v té tmě najdu, je taková blbě udusaná stezka, kam by se ale eventuálně, s trochou snahy, auto mohlo vejít.

Navigátor: „To je ono!“

Řidič: „To nemyslíš vážně?!“

Navigátor: „Dělej, odboč!“

Teda, myslel jsem, že jedu pomaleji.

Stezka se ale postupně rozšířila na trochu lépe udusanou cestu, kde se vedle sebe vejdou dvě auta. Jel jsem odpovídající rychlostí, čekal jsem, kdy mi co vlítne pod kola. Jak jsem si ale přivykal na kvalitu cesty, těžkla mi noha na plynu.

„Bacha!“

Upřímně, měl jsem pocit vážně dobře odvedené práce, když jsem ve světle reflektorů viděl, jak mě předběhla mračna prachu, který by jinak byl za mnou.

Nevím, kam jsem koukal, ale zastavil jsem kousek před obrovským negativním zpomalovacím prahem. Prostě dírou, strouhou nebo něčím takovým. Kdybych pokračoval stejnou rychlostí, asi bychom v té strouze nechali nápravu nebo něco podobně nedůležitého. Copak o to, auto mělo všechny pojistky, které Sixt nabízí, takže by nám poslali nějakou pomoc a nové auto, jediný problém – v tomhle státu Sixt není a Vegas je 300 mil daleko. Boulder Mountain Guest Ranch, jak se jmenovalo dnešní ubytování, byl za rohem.

Pokoj byl velký tak akorát na dvě hodně masivní palandy, a dva velké kufry. Víc se do toho pokoje nevešlo. Sociálky společné: na chodbě byly dvě koupelny. Jelikož ale byly na patře obsazené jenom dva pokoje i s tím naším, zase tak společné nebyly. Mimo pokoje se dá na ranči bydlet v kovbojských stanech a tipi s ručně dělaným nábytkem a ručně malovanými podlahami.

Ten ranč byl vůbec celý hand-made. Vlastní zelenina a ovoce, vlastní maso, vlastní pití (freshe), vlastní mýdlo a sprcháč. Musel být.

Když jsem se vracel do auta pro mobil, nejen že jsem zjistil, že je dost zima, ale také jsem spatřil tu nejkrásnější a nejplnější noční oblohu ve svém životě. Široko daleko není žádné velké město (nejbližší Richfield [pokud se dá osmi tisícové město považovat za velké] je necelých 100 mil daleko), takže světelný smog je nulový. Tolik hvězd jsem nikdy neviděl.

15. září:
Cesta prachem, vodou, znovu prachem a tmou (zase)

K snídani domácí chleba nebo buchta (bylo to sladké jako buchta, ale chleboidní konzistence), ostružiny, meloun, jahody, k pití zeleninový fresh. Člověk se až děsí, co s ním takováhle nálož zdraví provede.

Dneska jsem nebyl rychlejší, takže je ze mě navigátor a fotograf. Vydáváme se po Burr trail skrze Capitol Reef National Park, směrem ke Cathedral Valley. No směrem. Nejdřív jedeme úplně na opačnou stranu. Až když se z asfaltky stane „nezpevněná cesta“, jak jí říká navigace, pomalu se otáčíme k silnici, která vede k turistickému centru Cathedral Valley National Parku. Sice to k němu byla několik kilometrů zajížďka, ale potřebovali jsme zjistit, jestli je Hartnet Rd sjízdná a jestli na ni můžeme naším autem. Je a můžeme.

Otočili jsme auto, jeli a přejeli odbočku. Když jsme se vrátili, chvilku jsme se motali ve zrovna vyschlém korytu řeky, než jsme narazili na řeku, kterou bylo nutno přebrodit. I když je naše auto jenom městské SUV, poradilo si s tím výborně. Jen já jsem skoro hlavou rozbil okénko, když jsme vyjížděli na břeh. Cesta po Hartnet Rd a Cathedral Valley Rd měří asi 30 mil, jeli jsme ji šest hodin a za tu dobu jsme potkali jedno auto v protisměru, dva turisty se psem, jedno babetistu, hada a krávu.

Víc než samotná Cathedral Valley mě zaujal kaňon, který jsme míjeli. Když jsem do něj shlížel, napadlo mě, jak by mu slušela nějaká epická bitva. Bylo to místo, které si vyloženě říkalo, aby na každé straně toho údolí stála obří armáda a bojovala o konec světa. Elfové proti skřetům. Dobro proti zlu. Ví o tomhle místě Jackson?

Ještě před setměním jsem stihli Goblin Valley, kde jsme viděli krásný západ slunce, a nocí jsme vyrazili do města Green River, na řece Green River u Green River State Park, kreativní.

Počet málem přejetých zajíců: 1

Počet vyblikaných řidičů, kvůli dálkovým světlům: 32

Před motelem v Green River jsme zjistili, kde to auto má „ruční“ brzdu. Dole u levé nohy.

Konečně jsme spali v motelu, v jakých parta z Kriminálky Las Vegas nachází mrtvoly v bazénu. Motel měl jen dvě chyby: byl v Utahu, takže jasně mimo rajon, a když jsem se díval, tak v bazénu žádná mrtvola neplavala.

Protože jsme měli hlad, vyrazili jsme do pizzerie, kterou jsme viděli po cestě. Když jsme čekali, dorazila tam dvojice, kluk a, snad, dívka… Víte, kdo je redneck? Přesně oni dva. Přísahám, že ta holka měla víc vousů než spousta kluků, které znám. Navíc vypadala, že už její prarodiče byli sourozenci.

Když jsme šli zpátky do pokoje, u bazénu seděli nějací lidé, tak třeba ráno…

16. září:
Parky, kaňony, parky

Samozřejmě… Takové štěstí, aby v bazénu ráno plavala mrtvola, prostě já nemám.

Po kontrole bazénu a snídani jsme vyrazili do parku Deadhorse point, kde zrovna hoši z Hollywoodu natáčeli něco s horskými koly a kde jsme potkali zájezd Němců.

O kus dál, v Canyonlands (Američani jsou ohromně kreativní, pokud jde o pojmenovávání) jsme potkali zájezd Francouzů.

Hrozně mě bavilo koukat dolů do kaňonů, na klikatící se cestičky půl kilometru pode mnou, vodu ještě o pár desítek metrů níže, bílou čáru v patnácti stech metrech nad mořem, hraniční čáru kaňonů, ve kterých tekla řeka. Co mě ale fascinovalo nejvíce, byly stopy po vyschlých potocích a říčkách. Když jsem zpětně probíral fotky, vyděsilo mě, kolik mám „stejných“ fotografií vyschlých koryt. Tohle místo bych přál vidět každému…

Z Canyonlands jsme jeli do Arches parku, údajně toho nejhezčího parku, který mě ale vůbec nebavil. Bylo horko, byla tam spousta lidí, vzali jsme ho relativně hopem.

Po obědě v Moabu, městu kousek od Canyonlands a Arches parku, jsme se rozjeli do Momument Valley, což byla cesta na tři hodiny, takže jsem, jako navigátor, zapnul navigaci, sklopil sedačku a usnul.

První, čeho si člověk všimne po vjezdu do indiánské rezervace (autonomní oblast Navajů), pod kterou Momument Valley spadá, je bordel kolem silnice. Odpadky, střepy, nic takového mimo rezervaci nenajdete. On si asi člověk rozmyslí, jestli vyhodí něco z okénka, když mu hrozí pokuta od čtyř set do dvou tisíc dolarů.

Do Momument Valley jsme dorazili akorát na západ slunce, takže terasu u hotelu, který tam nějaký podnikavec postavil, okupovaly desítky stativů a desítky Asiatů. Pohled na dominanty Momument Valley při západu slunce byla jedna z nejbarevnějších věcí, co jsem kdy viděl.

Motel jsme měli zabookovaný ve Flagstaffu, dalších dvě stě kilometrů cesty, a jelikož jsem se vyspal po cestě z Moabu, z navigátora se stal řidič.

Co v USA jako řidič oceníte, je značení rychlostí. U nás je člověk naučený, že na dálnici se jezdí maximálně sto třicet, ve městě padesát, meziměsto devadesát. Tady máte všude cedule. Když ale máte Speed limit 65, víte, že když si těch šedesát pět mil nastavíte na tempomat, tak všechny zatáčky budete moci tou rychlostí projet. A jelikož jsou dost prázdné silnice, ani nikdo jiný vás nebude zdržovat. Zkuste si to tady s devadesátkou, ve třetí zatáčce budete ve škarpě.

V polovině cesty začalo pršet, pak začalo chcát, já pochopil, proč mají kolem silnice varování o záplavách, místy stálo na silnici fakt hodně vody, do toho velké staveniště na odbočce ke Grand Canyonu, kterou pojedeme další den, patnáct mil do kopce, patnáct mil z kopce, až konečně – Flagstaff! Zajet do nonstop Walmartu dokoupit zásoby, ubytovat se a spát.

Cesta na západ

10. září:
Varšava

Chtěl jsem psát a publikovat denně, ale první večer ve Varšavě jsem byl prostě unavený, druhý jsem usnul ve stoje (vážně jsem si v metru uklimbnul a podlomila se mi kolena). Zkrátka z plánu nebylo nic.

New York je krásné město, jeho krása tkví v širokých ulicích, vysokých budovách, šachovnicovitému půdorysu, který si tak drze narušuje Broadway; v sousedící Číně a Itálii v několika blocích.

Už když jsem z něj přijel před dvěma lety, chtěl jsem se vrátit. A některá přání se plní. Skoro. Tentokrát bylo Big Apple jenom přestupní stanicí. Naštěstí. Přijel jsem totiž do New Yorku v době generálních oprav. Všude, kde jsme byli, snad kromě Little Italy, se něco opravovalo. Pier 17 zavřené, dolní Manhattan rozkopaný, Times Square bylo schované za ploty skoro celé.

Jaká ale byla tentokrát cesta? Opět jsem letěl z Varšavy. Zařekl jsem se, že z Varšavy už nikdy nikam, leda do Států. Dobrá tedy. Tentokrát jsem ale nehodlal absolvovat tu ubíjející sedmihodinovou cestu autem, takže jsem kus cesty letěl. Úsek Vratislav–Varšava, který autem trvá pět hodin, letadlo zvládlo za čtyřicet pět minut. Zbylo mi i volné odpoledne ve Varšavě, tak jsem se rozhodl, ji trochu prošmejdit. Jediné, co jsem z ní znal z fotek, byl ten mrakodrap (Palác kultury). Kromě něho tu je ale krásná stará čtvrť, plná úzkých uliček, restaurací a opevnění.

Hotel ve Varšavě jsme měli zarezervovaný přes jeden zahraniční web. Kupovali jsme si přes něj, prakticky za hubičku, letenky, rezervovali hotely. Před třemi měsíci se sice objevila zpráva, že tenhle web dluží desítky milionů euro, ale všechny naše rezervace dosud byli v pořádku, takže jsme byli v klidu. Ten recepční byl taky docela v klidu, když nám říkal, že naše rezervace byla zrušena. No, jednou k tomu dojít muselo…

11. září:
Ideální datum pro let do New Yorku

Let Varšava – New York byl s přestupem ve Frankfurtu. Pilot ohlásil, že náš přílet budeme mít deset minut zpoždění, nasměrovali nás totiž na přistávací plochu mimo letiště. Byl docela zážitek, když jsme pak letadlem přejížděli po mostě šestiproudou dálnici a koleje. Přestoupili jsme do harmoniky, sledoval jsem přistávající A380 a představoval jsem si, jaké to asi je, sedět v ní. Když se harmonika rozjela, soustředil jsem se jen na dvě věci, udržení se a udržení kufru mezi nohama. Než jsme vystoupili, řidič dvakrát autobus otočil, asi zabloudil, jednou couval, jednou uvízl v zácpě (což mi na letišti přišlo hodně absurdní). Co ale bylo nejlepší, jeli jsme v bezprostřední blízkosti několika átřistaosmdesátek a jedné sedm-čtyři-sedmičky. Spolu s tím Dreamlinerem ve Varšavě aviaticky zatraceně úspěšný den.

Frankfurt – tři A380 vedle sebe
Frankfurt – tři A380 vedle sebe

Pomalu se sunu po travelátoru, na to abych šel po svých, mám až moc času a málo odhodláni. Rozhlížím se kolem sebe, spíše nepřítomně přejíždím očima z jedné strany na druhou: rodinky s dětmi – děti běhají kolem; starší páry, mladší páry, paní s nohou na vozíčku, další rodiny s dětmi, těhotná pihatá angličanka, co jsem vedle ní seděl v harmonice.

Určitě to znáte: koukáte a najednou vám dojde, že něco, co jste viděli, nedávalo smysl. Jistě, ta ženská měla nohu na vozíčku v nepřirozeném úhlu. Travelátor se sune hodně pomalu, takže se na ni podívám znova. Paní, kolem padesátky, sedí sama u brány 21, bruneta, a na vozíčku má umělou nohu. Jak se pomalu mění úhel, z kterého na ni koukám, vidím, že má obě nohy vlastní. Kdo, sakra, s sebou vozí umělou nohu?

Před měsícem proběhlo ve zprávách, že Spojené státy zostřují bezpečností opatření a na odletových letištích budou probíhat extra rozhovory a kontroly. Protože jsme měli zaplacený přednostní vstup do letadla, měli jsme po rozhovoru jako jedni z prvních, pán se nám pochlubil, že byl před dvěma týdny v Praze, seděli jsme, čekali, až se otevře brána a budeme moci jít do letadla, když koukám, jak si to k nám šine taková malá Američanka, asijského vzezření, v mundůru letiště Frankfurt. A že jestli můžeme jít s ní, že si nás vybrala na extra bezpečnostní kontrolu. Dovedla nás k další dámě ve stejnokroji, Němce, která nám, anglicky, vysvětlila, že se nemáme čeho bát, že jsou to jenom rutinní kontroly, ale teda že zrovna teď tam mají nějaký vážný problém s jiným cestujícím, takže nám tu prohlídku udělají ne v té plechové ohradě, kterou okupoval problémový cestující, ale vedle. Proč ne? Museli jsme vyndat všechnu elektroniku, všechno pozapínat, nějaké to ochmatávání a už mě lifrovali, ať si sednu vedle té Němky. Museli jsme zůstat pod kontrolou, co kdybychom měli někde nějakého komplice a ten nám, zkontrolovaným, ještě stihl strčit nějakou tu bombu, před nastoupením do letadla.

Jak jsem vedle ní seděl, poslouchal jsem, co ta Němka říká Američance. Německy. Nerozuměl jsem ani slovo. Když Němka skončila svůj dlouhý monolog, oznámila jí Američanka, která se na ni celou dobu usmívala a přikyvovala, že na ni mluvila německy, tudíž jí nerozuměla ani slovo. Obě se tomu zasmály a Němka znovu spustila, tentokrát v angličtině. „Problém s cestujícím“ byl eufemismus pro stopy výbušnin v pasažérově pasu. A sedněte si pak 11. září s takovým člověkem do letadla…

Východní pobřeží USA

Minule na JFK, evropské aerolinky přistávají většinou právě na JFK, jsme na vstupních pasových kontrolách čekali přes dvě hodiny, tentokrát, jelikož jsme letěli s americkými United, jsme přistávali v Newarku (EWR). Tady jsme museli čekat ve frontě celých pět minut. Newark je sice v New Jersey, takže v jiném státe než je New York City, ale z JFK i z EWR je to na Manhattan stejně daleko.

Prapůvodní plán na první den, den příletu (přistávali jsme ve dvě odpoledne) bylo půjčit si auto a jet dvě stě mil na sever, do města Albany, kde měla začínat podzimní koncertní šňůru Cher. Co čert nechtěl, dva dny před odletem sebou sekla a první tři koncerty byly přesunuty. Smůla. Náhradní plán? Chicago! Tedy ten muzikál…

Z letiště jsme hnali na ubytování, bydleli jsme u jedné slečny v New Jersey, kterou jsme sehnali přes airbnb, a její přerostlé čivavy Diega. Ani jednou se ta bestie nenechala pohladit. Diego, ne slečna.

Dorazili jsme na Manhattan a vyrazili skrz rozkopané Times Square k červeným schodům na jeho konci, pod kterými se prodávají lístky na broadwayské shows. Tam jsme žádné lístky za rozumnou cenu nesehnali, tak jsme to zkusili přímo v divadle Ambassador, kousek od Times Square. Tam už jsme uspěli.

Divadlo Ambassador – Chicago
Vývěsní štít divadla Ambassador

Chicago, Chicago… Upřímně, víc než v tomhle muzikálu se mluví na kdejakém koncertě. Skoro všechny dialogy, které třeba znáte z filmu, odpadly (resp. scénáristi si je do filmu připsali).

Když jsme se usadili, udivilo mě, že nevidím místo pro orchestr. Hudebníci ale seděli na podiu na takových průchozích schodech, které sloužily zároveň jako kulisa. Co mi ale vzalo dech, byla dirigentka. Nikdy jsem žádnou neviděl, musím přiznat, že jsem si myslel, že tuhle práci holky nedělaj.

12. září:
Stále Velké jablko

Druhý den jsme se motali po dolním Manhattanu (nákupy), Central Parku (relax) a 5th Avenue (nákupy) a když se setmělo, odjeli jsme zpátky za řeku a udělali pár fotek nočního panorama Manhattanu.

Večer mě dohnal jet lag, celodenní horko, možná taky nějaké špatné jídlo, každopádně jsem celou noc strávil s horečkou a tréninkem sprintu na čtyři metry s přískokem k míse. Důstojné zakončení pobytu v NY.

13. září:
Odlet do Vegas

Další ráno jsme totiž vyrazili do Philadelphie. Ne, že bychom tam nějak extra chtěli, já měl ještě furt zimnici a tahejte se v takovém stavu, v dešti, se dvěma kufry, do vedlejšího státu a pak zase zpátky, ale protože jsme prostě museli. Ve Philadelphii nám totiž začínaly letenky do Las Vegas. Museli jsme ve Philadelphii nastoupit do vlaku, tím se vrátit zpátky na letiště v Newarku, abychom mohli letět dál. Nešlo to udělat snadněji? Šlo, ale ne za tyhle peníze.

Takže jsme ráno sbalili kufry a vyrazili na vlak spojující nádraží v Newarku s Manhattanem. Předpokládaný čas cesty, podle google maps, 20 minut, realita byla asi tak o 25 minut delší. Když si necháte ale jen čtvrthodinovou rezervu, je to problém. Štěstí bylo, že navazující spoj měl zpoždění taky.

Ve Philadelphii jsme stihli akorát dojít z nádraží kolem radnice k Hard Rock Café a pak jsme se schovali před deštěm do koblihárny Donkin‘ Donuts. Nějakým nedopatřením jsem dostal černý čaj s mlékem. Docela mi ale chutnal.

dunkin
Oběd u Donkin‘ Donuts

Zpátky do Newarku na EWR jsme z Philadelphie jeli přímo amtrackem, takovým retrovlakem. Na letišti jsme pak zjistili, že místní samoobslužné kiosky nás prostě neodbaví. Problém nebyl v nás, že bychom to neuměli, odbavovali jsme se tak už ve Varšavě, ani lidem od United to nešlo. Vždycky jsme museli na klasickou přepážku.

Na bezpečnostních kontrolách se tu všichni zouvají, opět se jim nezdála power banka, posílali ji rentgenem třikrát. Taky jsem se tu prvně setkal s full body skenerem. To je ten, do kterého vlezete, uděláte ruce vzhůru a on vás víceméně svlékne. Když jsem z něj vylezl, podíval jsem se, jestli to něco našlo. Ukázalo to tři body: na levé straně halvy – náušnice; na pravém boku – nemám zdání; mezi nohama – to mi fakt není jasný, co tam bylo kovového, protože poklopec jsem měl na knoflíčky.

Šestihodinový let z Newarku do Vegas jsem přežil jen díky horkému, neslazenému čaji, kterého se normálně ani nedotknu. Američani pouští klimatizace na absurdně nízké teploty. Navíc, United na vnitrostátních letech nedává jídlo, nevadí, že ten let trvá šest hodin, entertainment system se musí platit. V tabletu jsem měl Čtyři vraždy stačí, drahoušku, tak jsem si pustil to. Dvakrát. V mezičasech jsem pak koukal do notebooku Asiata vedle mě, který dělal nějakou prezentaci v angličtině z anglicky psané učebnice a prokládal to čtením komiksu v… hm… ve znacích.